Tři múzy

Tři Múzy

Josef Divín

Poděkování

Děkuji všem mým múzám, které byly, stále jsou a jistě i budou mou nehynoucí inspirací.

Vyznání

(Erató)

Vyznání

Pěji píseň za lásku,

za probdělé noci.

Za slzy padlých andělů a mé srdce v koncích.

Pěji píseň obláčkům,

pěji píseň vranám.

A svůj dar jak naději k tvým nohám skládám.

Přijdi lásko má do tepla mých náručí.

Jen pojď a budeme dva, které nic nerozloučí.

Propleteme své životy a v jeden se spojíme,

jeden v druhém svůj smysl života najdeme.

Přec je krásné na světě nebýt jenom sám,

protože člověk jen půlku těla má.

Bůh stvořil ho muže a ženu vždyť i v bibli je psáno.

Stejně jak každá noc se promění v ráno.

Dej naději novým dnům dej naději padlým.

Pouze spolu dokážeme najít krásu spadlých,

listu na podzim, propršených dnů.

V područí lásky najdeme krásu všedních dnů.

Skláním se před tvou krásou, skláním se před tvým myšlením. Chtěl bych najít společnou cestu krajem životního souznění…

Však v životě protkaném nálezem a ztrátou.

Chodím stále sám jak poutník za láskou.

Každý den píši ve své knize života jednu stránku.

Každý den začíná probuzením a končí v spánku.

Jen bůh ví, kde můj život spěje a možná se mi tiše směje.

Jak stále pěji píseň o padlých andělích.

Jak se každé ráno budím sám ve své posteli.

Jak má chuť k životu pomalu upadá.

Jak končí den, když slunce za horizont zapadá.

Jak se mé sny tříští o podlahu zloby.

Jak se má víra ztrácí v temnotách chodby,

do pekel vroucích a koutu zatracených.

Oblaka černá jak krkavci na obloze krouží,

zakrývají slunce, které mé duši chybí.

Jen tvůj úsměv mne vysvobodí z tohoto zakletí,

Jen tvůj úsměv a tvé obětí.

Dej lásku svou do srdce duše mé.

Dej a tisíckrát se ti navrátí.

Dej a bude jen slunečný den,

v područí mého obětí.

Den za dnem na kostele zvon odbijí.

Den za nocí mne můj život ubíjí.

Noc za nocí nemohu spát.

A to vše protože tě mám rád…

Básník a dívka s flétnou

(Euterpé)

Básník a dívka s flétnou

I

Příroda si hraje s barvičkami,

ptáci za teplem letí,

ovoce dozrává, listí ze stromu upadá,

zahrada květem ovíjené pomalu uvadá.

Podnebí chladné, studený vítr začíná váti,

od potoku ke strání, ve skalách se ztratí.

Je konec léta končí i tento rok,

čas, v kterém vše vzkvétá,

odtančil krok sum krok.

Zem posetá barevnými kaňkami,

ve vzduchu vůně spálené bramborové natě,

malíř smyslů zbavený chytl pevně své opratě.

Bíle obláčky, žluté listí kreslí,

vdechuje do vzduchu veliké štěstí.

Dřív než pod bílou peřinou vše zapadá,

vše jen ať krásně vypadá.

Kapky omočí kameny, obloha často pláče,

vítr nespoutaný si s kopečku na kopec skáče.

Proč tento čas i když tak nádherný

Proč? Jen tak smutný je.

I ten láskou omámený vždy vesele tancuje,

dnes plive na kamenný, přitom velmi trucuje.

Kdo se stará o náladu nás chudých lidí,

kdo pro tu všechnu parádu po duši nám slídí.

Ďábel i bůh si tento čas podmanili,

aby v každém s nás jako kus, stále žili.

Či je to práce? Božská to na první pohled vypadá, však spoutala je duše naše, vyprahla po ďáblu zahrada.

Doznívá tón léta melodie, pomalu utichá,

vše co nás jen čeká,

je zima krutá, převeliká.

~

II

Připadá, že v celém světě lásky není.

Zbylo jen utrpení. Žalu plášti pokrytý,

do záhuby se řítí.

Múzou zatracen, ďáblem pošpiněn,

vstupuje sám na prokletou zem.

Kde už nikdo se neusmívá,

smutek všude jen pobývá,

chudý básník se svým perem,

citlivou duší se s životem pere.

„Kde můj anděl se jen skrývá?

Kde má múza přebývá?

O čem mám své básně psáti,

když i bůh se ke mně zády zobrátí?

Mám snad vzývat samotného ďábla,

nebo jeho démony?

Komu já chudý mám dávat poklony.“

„Pero mi zasychá, papír chřadne,

láska pohasíná verše žádné.

Umírá má chuť do života,

v srdci mi zůstává jedině samota.“

A tak bloudil širým světem,

zimou jarem podzimem i teplým létem.

Pod širým nebem přespával,

svojí píseň pěl, i vítr by mu záviděl.

Tu volnost jak může putovati,

cizí země poznávati…

~

III

Básník bloudil dlouze,

samota se zábavou se střídá.

Nikde dlouho nepobyl,

však všude doma býval.

Až došel v široširé kraje,

kde líbezná melodie věčně hraje,

hudba nikdy neutichá.

V každém srdci tohoto Háje,

dýchá vášeň převeliká.

Tón flétny se rozléhal,

údolím i po pláni.

Básník ke zdroji spěchal,

upoután líbezným voláním.

Nevinný pohled spočinul na její tváři,

čarovné slunce si vesele kreslí.

Múzou byl políben, uviděl své jediné štěstí.

Ve víru tance se vše ztrácí,

nikdo pak neví kudy kam.

Čas plyne, nenávratně před očima se ztrácí,

až tam kde i člověk lidmi obklopen, musí vždycky sám.

Činy jsou naši cestou,

dlážděnou jindy trním sypanou.

A my s cizí nevěstou,

v jednom tanci spoutanou.

Jen démon v naších tělech bdí,

čeká na příležitost probuzení se.

V tom pohlazení po tváři,

tělo se rozplývá, srdce buší,

láska ta tajemná bývá.

Úsměv střída polibek,

polibek zas objetí.

Ve víru dvou těl,

jak jedno propletí.

Růže citu povadá,

ale v duši stále bdí.

Slunce za obzor zapadá,

do noci se potápí.

Však co dva jenom napadá,

třetí těžko obrátí.

Začíná láska, začíná cit

končí věčné prokletí.

V té noci kdy nevyšle měsíční svit,

jsou jak jeden ve dvou tělech zakletí.

Však jak ohnivý kotouč zpoza hory červánky na obloze kreslí.

Noc do dne se probouzí, usíná lásky štěstí.

Dívka se náhle vytrácí,

básník zase sám pozbývá.

Všude tam kde krása byla,

prázdnota jen pobývá.

~

IV

Bloudí krajem po celý den,

hledá tu, o niž by pěl jen.

Kýmkoli by se hodlal stát,

vše co má i nemá, chtěl jí dát.

Myslím na tebe celý den.

Myslím na tvou tvář.

Jak tvé vlasy krásné jen,

ozářila sluneční zář.

Myslím a to je mé prokletí!

Proč ty a já jsme v různých tělech zakletí?

Proč vše krásné končí,

krásná růže uvadá?

Zůstane po ní jen trní,

vše se rázem rozpadá.

Hudba pohasíná, světlo utichá,

srdce pláče, láska zaniká…

~

V

Pod oblohou ve tmě tmoucí,

ani měsíc věčně žhnoucí,

v této noci nesvítil.

Smutný básník lehl si v trávě,

i když usíná hravě,

dnes ne a ne spáti,

myšlenky v hlavě vše zvrátí.

„O bože kdo byla, ta co píšťalu měla?

Flétnu jsi jí jistě dělal sám?

Ten tón ta melodie jako by jí anděl hrál.

Poslal si ji ke mně,

aby hrála, celou duši mou spoutala?

Teď jen láska v srdci hoví,

ale kde je, kde, kdoví?

Jakou cestou právě kráčí,

která ruka ji držet ráčí?

Kdyby jenom ta má,

její ladné křivky objímala.

Lehl by si vedle ni v trávě,

a pak určitě hravě,

ji své verše lásky předříkal,

a už nikdy nenaříkal.“

Ach lásko si jak růže.

Někdy v květ rozkvétáš,

jindy trn zradit může.

Vůni líbeznou k sobě lákáš,

ty co v tebe ještě věří.

Trny je pak pobodáš,

odejdeš do jiných dveří.

Si krutá i milá zároveň.

Jsi to nejlepší i nejhorší jen,

co nám život může dáti.

Jsi čas nádherný, jenž se nevrátí.

Je láska jen osud na křídlech amorových se vznášející, který nás těžce drtí svou palicí?

Ne... Je to jen cit, který naše srdce nenechá chladné, plné vášně životadárné, bude tlouct pro toho kdo nám lásku dal, dokud čas nesfoukne plamen, který v srdci plál.

Láska však vzpurná poddat se nedá,

stále na každého své drápy zvedá.

Jen chvíli chtějíce se nadechnout,

chtíc si ji podmanit,

nechtíc svůj cit jednou provždy promarnit.

Nic není platné, není se smát,

jen tento verš můžu psát.

Ty můj krásný vznešený osude,

skláním se před tebou tak hluboko

jak to jen půjde.

Ale plamen vášně v srdci však stále plane,

čas je na něj krátký ten ho nedostane.

Osud - s tebe - na něj dýchá,

moudra slova mu jen říká.

Aby se na chvíli zastavil,

rozhlédl se a lásku si podmanil.

„Tak i On se dívá na moje dílo,

přitom se hodně, jistě, veselí.

Já přitom nevím co čekat od života svého,

ale chci tě mít vedle sebe usínající v mé posteli.“

Má dráha hvězdičko na nebi žhnoucí

řekni mi kde, kde, ta dívka s flétnou přebývá.

Vždyť mé srdce hodlá pro ni jen tlouci,

mé pero verše o ní psáti.

Dokud sám nebudu ležet v hrobě,

od červu ponechán požírati.

Kde jsi můj anděli, kde jsi mé veselí?

Proč mě zase necháváš samého usínat v té travnaté posteli“

~

VI

Rosa rozzářila kapky v trávě,

vše se kolem třpytí.

Bílé obláčky nebeské zahrady,

stínem na zemi svítí.

Vzduch rozráží zpěv skřivánku,

potůček s kamene na kámen poskakuje,

vše znovu do dne rozkvétá,

jinoch stává, v cestě své pokračuje.

Krok za krokem se střídá,

stromy se kolem jen mihají.

Hlína kamenů bída,

stopy listím zapadají.

„Závidím větříčku vlídný

jak se jen tak můžeš světem proháněti

kamkoliv chceš, v mžiku můžeš do vanout.

Však já se mohu spoléhat jen svému kroku,

kde mě mé nohy dostanou.

Kdybych však měl tu tvojí moc,

spěchal bych jí na pomoc.

Abych aspoň jednou ji mohl znovu spatřit,

z něčím skončit z novým začít.

S tím andělem na zemi,

zapustil bych kořeny.

Větříčku můj jakou vládneš silou,

vždyť jedním dechem zničíš vše.

Si jak láska proudící mou žilou,

někdy krásná jindy plakat chce.

Děsím se, přitom si tě hlídám,

si věrný pomocník i když náladu střídám.

Vaň si kam chceš a pozdravuj mou milou,

až provaneš kolem ní svoji něžnou silou.

Prolétni pomalu, počechrej jí ve vlasech,

do ouška ji zašeptej svým nejhezčím hlasem, tuhle andělskou melodii:

Skřivánku můj jak se svou flétnou vzduch zvukem prorážíš,

černou noc světlem svým rozzáříš.

Jen letmé zakrytí dírek toho zvučného dřeva, zaujal by i Boha bylo byli třeba.

Si anděl spanilý co brázdí tento svět.

Zastav se, prosím tě na chvíli,

zůstaň semnou navěky nebo aspoň pár let.

Vyřiď ji s poklonou nejvyšší,

líbám ji mou radost největší.

Vítr do strání a zpět k řece zavanul,

vzkaz k dívce přivanul.

Však dívka poselství neslyšíce,

prochází svému osudu v střídce.

~

VII

Večer dřív než bylo klekáni,

vítr zanesl k mládenci flétny volání.

Tu melodii, jenž anděl pěl,

i skřivan by jí záviděl.

Prostoupila jeho tělem,

a tak znovu na cestu k ní se bere.

Potácí se skrz louky houští křoví,

i tam kde lovci zvěř loví.

I tam kde růže rozkvétá,

krásná žena zakletá.

V dáli v besídce znovu hraje,

ta melodie tak líbezná je.

„Táhne, táhne mě to k tobě mé štěstí,

hřeje mně v duši jak oheň s klestí.“

Hned jak ho spatřila, vstříc náruče mu skáče, nadějí spoutaná radosti pláče.

Na ramena hlava spočinula,

dokola v tanci se točí.

Přichází okamžik, kdy něco začíná

a jiné zase končí.

„Proč mě opouštíš a pak vstřícně mě vítáš?

Proč jen své postoje tak lehce střídáš?

Chci s tebou jen na pořád býti,

anděli spanilý s tebou chci žíti.“

„Nechci jít tou trnitou cestou,

vždyť chtěla bych být tvojí nevěstou,

ale již dříve sem své slovo jinému rozhodla dáti, co se spojí, lehce se nerozvrátí.“

„Andílku můj dušičko spanilá,

bez tebe má duše umírá.

Jen kvůli tobě mé srdce hodlá tlouci,

si světlo mé nehasnoucí.

Prošel jsem snad celý svět,

ale neviděl jsem tak krásný květ.

Jako ten tvůj co se v tvé tváři skrývá,

s vůní líbeznou jenž v tobě přebývá.“

„O drahý poslouchat srdce chci jen tebe.

Ale co na to pak říká nebe?

Vždyť i v knize se to za hřích pokládá,

slza má za slzou na stránku dopadá.

Nejde však bez tebe žíti.

Tak ať se klidně nebe zřítí!

Své srdce do dlaních tvých vkládám.

I tebe k požehnání žádám!

Vždyť slunce tvé pro každého s nás stejně svítí, i měsíční svit nás muže spojiti.

Tak proč by láska v naších srdcích nemohla kvésti, jak růže s poupěte se rozvinout, v naších srdcích navždy spočinout.“

„Lásko má proč pláčeš, co tě děsí?

To ne smutek ale slzy štěstí.

Které jak beranky bůh na obloze kreslí,

i já maluji vše, co si jen žádám.

Jsou to perly, které pro tebe střádám,

do dlaně tvé je vkládám,

vždy jak tvá ruka milá, je s mé tváře stírá.“

Vzduchem prostoupil proud citu,

překlenul most dvou bytostí.

Rozdělenou lásku dvou bytu,

scelil do jedné místnosti.

Jak luna zářila, srdce bušilo,

ozářen byl celý kraj.

V té noci vše rázem skončilo,

podzimním vzduchem zavoněl máj.

„Diamante čirý jako luna v nocí zářící.

Čekal jsem na tu chvíli

až má ústa k tobě vyjít mohou vstříci.

Anděl krásy v tobě vesele kreslí,

to co mi dává největší štěstí.

Proto verše písmenka na papíře píši

Abys byla jedinou v mé říši.

A jak slunce ji rozzářila.

Světlý den tam kde noc dříve byla.

Pak slzami zalitý kraj,

se stane v mžiku božský ráj.“

„Drahý jaký most se mezi námi staví?

Pevný či má křehké základy?

Slova kazí, jindy vše zpraví, otvírají andělské zahrady.

Jsem-li s tebou, nevím jaká slova volit.

Však bez tebe je celý kraj slzy prolit,

Tak ráda tě po svém boku chci mít,

každým dnem po jednom loku s číše lásky pít. Jsi můj dech i tlukot srdce s tebou mám zlato v ruce. Jen tak můžu plně žíti,

jsi veškeré mé bytí.“

„Lásko má tvá slova po tváři hedvábně hladí,

ten ton co duši ladí, se za tvými rty skrývá.

I když neříkáš žádná slova,

cítím tě stále znova,

jak k memu srdci promlouváš.“

„Ten hlas není jen se mne,

ten hlas se skrývá v nás.

Vždy promlouvá stejně,

spoutaný lásky čas.“

V té noci básník neusínal sám.

Jak jedno tělo se dvě spojila,

besídkou láska mžikem prostoupila,

milostný duch vzduchem zavoněl,

líbeznou vůni celý kraj provoněl.

Usínajíc spolu vedle sebe spi,

jaký sen se jim asi zdá.

Jen bůh všemohoucí kromě nich to ví,

odpověď však smrtelným nedá.

~

VIII

Je ráno noc se končí,

vše zlé se rázem loučí.

Amor svými křídly zamával,

nad dvěma co tady leží,

jako jedno tělo spojení.

Časné ráno slunce se probouzí,

po besídce stíny kreslí.

Však splet dvou těl,

v obětí stále zůstává

„Tu touhu pro mne nepoznanou,

v tvých rukou upoutanou,

když mé tělo obejmou.

Chtěl bych cítit stále.

Však vždy dojde k odloučení,

a já kráčím nenaplněný,

i když v tvých náručí lítám.

Zůstaň se mnou mé slunce žhnoucí,

ať nemusí přestat srdce mé tlouci,

jenom se na mne usmívej.“

„Déle s tebou zůstat nemohu,

musím se modlit k bohu,

ať nad námi bdí.

Vždyť kráčím v šlépějích pekelných,

kde ďábel má trůn bezedný,

s démony věčně bdí.

Neztrácej slzy své v řece,

zítra se potkáme přece,

tam u té kapličky,

nad niž staletá lípa bdí.

~

IX

Tak básník znovu sám zůstává,

s myšlenky v hlavě v smutek propadá.

„Už teď mi scházíš má dušičko vroucí,

srdce mi pláče život můj skomírá.

Smutek v žilách místo krve koluje,

láskou k tobě umírám.

Však mé srdce verš pro tebe stále maluje."

Dlouze čekal na tu kouzelnou chvíli.

Aby duše dvě rozvité,

v jedinou se znovu spojily.

~

X

Když nastala ta magická chvíle,

přišel dřív, aby nemusel běžet míle.

Však o samotě zůstával.

Jen hodiny odbíjely,

den se střídal do noci.

To už je čas kdy půlnoc bijí,

nenalézá v hvězdách pomoci.

„Kde jsi?! Mé slzy čirý,

po tváři mi ztékají.“

Dlouho čekal na tu chvíli,

než ji viděl v povzdáli.

V tom přišla lunou ozářená víla,

samotný anděl jak by byla,

jeho ústa líbá.

„Andílku můj už jsem se bál, že se mi nevrátíš, tvojí přízeň náhle vytratím.

To by pak život můj přestal zato stát,

jsi mé vše. Mam tě rád.“

Skončila další noc, usnul další sen,

kohout probudil nový den.

Tak jako včera se slibem návratu se dívka vytrácí.

Básník k samotě zase se nevrací.

A tak se stýkali den co den,

než mysl zmařila celý sen.

~

XI

Ukrást ji tu krásnou ženu,

do jaké záhuby se to ženu.

Vždyť hříchem se má duše hýří,

kam můj život proklatý míří.

Ale je snad hřích milovat?

Je snad hřích mít rád?

Vždyť sem musel předlouho tady sám jen stát.

Teď se mám snad zbavit jediné mé lásky?

Mají znovu vystoupit na mé tváři vrásky?

Jsem příliš stár, je to řádka let,

co jsem spatřil poprvé tento krutý svět.

Teď se hodlám osude i s tebou bít,

mé tělo zchátralé znovu sílu hodlá mít.

Láskou umírám k tobě, ale On mi to vyčítá.

Už vystlal trny v pekelném hrobě,

ďábel si ruce myje.

Dokud „Já“ budu kvésti v tobě,

tvá duše vlastnictvím mým je.

Klidně si hřeš, žij si, jak se ti jen ráčí,

mí sluhové vedle tebe kráčí,

své kouzla jsou ti ochotní dát,

budeš mít vše, co si budeš přát.

Šílenství mou bytost drtí,

nevím kým sem byl, kým chci být.

Hrad s karet se k zemi hroutí,

vše zlé se mi hodlá stát.

Oheň plane, vášeň pohasíná,

jasný svět sytých barev zhasíná.

Skonči světe zrádný, přestaň se mi smát.

I když si ke všem chladný každý tě má rád. S jedním lítáš v oblacích, druhého v smůle máčíš, jak jen dlouho s loutkami hrát si ráčíš? Přetrhnout niť a zničit tu krásu, život, lásku, prokletí celou lidskou rasu.

Nedělalo by ti sebemenší potíže,

ten prokletý rod rozdrtit do díže.

Démone, který ve mne bdíš,

co ode mne ještě žádáš.

Má duše dávno v tvých rukou spí,

však stále smutek pro mne střádáš.

Vždyť přebral jsem jen muži ženu,

tak proč se do záhuby ženu.

Pláč mě drtí smrt děsí,

ztrácím, života štěstí.

Jen „ty“ se stále usmíváš, hrob kopeš.

A já sebe proklínám za tu velkou zradu,

že jsem tebe poslouchal, ztrácím nebeskou zahradu.

Doznívá zvuk podzimů,

zima již klepe.

Cvrlikaní ptáčku tak něžné,

přerušil štěkot psů.

V tom čase tajemném láska, i cit umírá.

Byl bezvětrný den první prosinec,

v těch skalách kde ďábel má police,

kráčí básník smutný velice.

Pohlíží dolů přes římsu skal,

jediný úsměv, který se v něm bral,

mezi zuby procedí.

„Když štěstí mi není dopřáno na zemi,

snad nebe mě přivítá?!“

V lese poseté kameny,

člověk jak orel ze skály lítá.

Smrt ta panovačná učitelka,

za každým rohem na nás číhá.

Ten kdo s mečem žije, po boku mu bývá.

Pak přijde ten špatný krok,

a smrt vstoupí na náš bok.

Jedním tahem setne hlavu,

jenom úsměv na oslavu,

mezi zuby vypustí.

A ten kraj co barevný býval,

ztrácí lesk, jenž dřív míval.

A tak skončí život, jenž měl jas,

když duši prokletou si vezme ďas.

Zemřít pro svou vinnost,

kráčet v moři hříchu.

I ten co žil moc,

neholduje smíchu.

Brána smrti před očima se otvírá.

Duše, která žila, nyní umírá.

Je konec útrap smutku prokletého žití,

však duše se do temnot řítí.

Pekelné plameny duší ohřívají,

světy nádherné tady skomírají.

Jen nářek! Z úst se beře,

vše končí v chřtánu zemské věže.

Když končí život, nový začíná,

země je postel listí peřina.

Tak končí život duše nejdražší,

ani slovo lásky nejsladší,

nedoznělo na dno skal.

Jeden život končí! Druhý zraje dál...

~

XII

Jaro probudilo srdce,

které v lůně matky zrálo.

V té noci kdy začíná léto, se to stalo.

Luna jasně září v široširý kraj,

male dítko poprvé spatří světa ráj...

Živel

(Kalliope)

Živel

Prolog

Láska je vášeň! Jenž v srdci dřímá.

Jak osud který v mysli bdi.

Promlouvá jen tehdy, když oheň v druhém

zdýmá. Ukazuje se těm, kteří ví.

Jak zvláštní je ten pocit když na tebe myslím. Celou mysl tvoji krásou plynule čistím.

Jsi jak anděl co na zem spad,

aby krasy símě do něj vklad.

Jsi jak slunce co po dešti oblohu rozzáří.

Jsi jak květ růže, jenž se při slunci rudě začervená. Jsi půlka srdce, jenž mi schází.

Jsi láska, jenž vše znamená.

Ty jsi ta osoba, jenž dává mé mysli naději,

že můj život muže smysl míti.

Věčné slunce, které v duši mé i v úzkosti sviti.

Život je jak pohlazeni, které v těle dřímá.

Život je jak věčné snění, jenž neumírá.

Život je jak láska, jenž v srdci plane.

Život je ta kráska, jež po srdci kane.

Život je jak google věčné hledáni.

Život je jak naděje na brzké shledáni.

Život je osud, jenž nás léta cestou veze.

Můj život si však ty, vidím tě všude kde mne život sveze.

Můj svět je jen krása, jenž se skrývá ve tvých očích. Tiše v srdci dřímá ten vášnivý pocit. Můj svět je jen láska, která v mysli dřímá, nekonečna touha, jenž neumírá. Můj svět je vášeň, s kterou k tobě prahnu, ten konečný pocit, jenž nedosáhnu. Můj svět si jen ty,

a ty mi dáváš žít a odkrýváš mi cestu, po které mam jít. Můj svět je jen naděje tvou tvař v klíně míti, jen tak můžu spanilé štěstí v dlani míti.

Tvé slova jsou hedvábí ústy tvými předené, dodávají sily ve mně dávno ztracené.

Anděli co na zemi směle kráčíš,

všude úsměv roznášet ráčíš.

Jsi má touha, jsi můj svět,

čekal jsem na tebe řádku let.

Bez tebe nemohu žít, bez tebe strádám!

Jak chudý žebrák úsměv tvůj žádám.

Ten jediný mě vždy zachrání.

Celé noci nemohu spát,

tvé srdce chci milovat.

Tvůj úsměv učiní jen,

s mého, života velký sen.

Pero na papíře přestálo tančit,

v melodii myšlenek zhýralých.

Jenž v mysli Panově rozhodnuté zvučit,

ty tony citu vtíravých.

„Dat či nedát řádky číst,

o kom verše střádám?

V hloubi duše jsem si jist,

že mi štěstí ukáže záda.

Však zvědavost mi nedá spát,

dám je číst té, kterou chci milovat.“

…

A tak dává čísti řádky,

ten čas není příliš krátký,

než mu na verše odpoví.

„Také věci by si neměl psát,

já tě stejně nemohu milovat.“

„Já píši, to co žiji,

vkládám do toho svůj cit.

Jsou to verše, které s mysli liji,

nalézám v nich ztracený klid.“

Chtěl ji něco na to říci,

však zůstal stát v mlčení,

ani slůvko nestačil do věty v plícti,

odchází sám zkroušený.

Odmítnutí je jako nůž co do srdce bodá,

ale dává síly, co v hloubi tkví.

Každá prohra dává znova,

nové možnosti pro ty co ví.

Jak lehko se ztrácí jenž dříve v srdci kvetlo.

Teď slunce na obloze nezáří, za obzor uteklo.

Jen červánky ovečky rudé po světě putující,

jsou svědky toho času kdy život bědující,

byl krásou ozářen.

Každý den přechází v noc.

Každý sen ztrácí moc.

Každá láska leči i ranní.

Každá kráska muže jednou zradí.

Jak nešťasten cestu svou životem klestí,

ztrácí oporu ve svém jediném štěstí.

Tu krásku, jenž o ní dříve pěl,

ztrácí, i když líbat by jí chtěl.

I úsměv se s tváře vytratí,

i radost sbohem se mu rozhodla dáti.

I cit, jenž světlý byl, zčernal,

jak o něj přestala státi.

Vždyť štěstí ta pomíjivá muška zlatá,

jenž hřeje jen ve správný čas.

Je jak láska pomíjivá a vratká,

promlouvá jen tehdy, jde-li slyšet dvojí hlas.

I v jednom hlase se láska může skrýt,

však štěstí jí nepřichází vstříc.

Jen ve dvou hlasech je to pravé štěstí,

jen ve dvou tělech může láska kvésti.

Proto kdo souží v duších dvojí,

v jedinou lásku se navždy spojí.

Však v samotě se láska neskrývá,

spolu se štěstím v druhých přebývá.

Ten kdo ztratí druhého, v smutek se pojí,

neboť láska a štěstí odešlo s „ní“ v prohraném boji.

Amor je pomatený šípy své bezhlavě vrhá.

Nebo je to blázen, jenž životy nám mrhá?

Proč stejný šíp nemůže oba zasáhnout,

proč nemá člověk mnohdy k lásce dosáhnout?

Nezrály cit mu cestu zkříží,

a to vše že Amor špatně míří?

Snad kdyby Apollón půjčil by mu svůj luk

nebyla by láska plná těchto muk...

A tak čas plyne směle dál,

jeden verš konči, druhý roste dál.

Vítr

Pan ze svou zkroušenou myslí,

znovu za papír usedá.

Píše o ní, na níž jen myslí,

píše vše, co pro něj znamená.

Čechrá květy šeříku,

proplouvá a to bez křiku.

Občas vyvolá kvílení,

jak v komíně se jeho hlas v nářek promění.

Promlouvá, přitom mlčí,

je s každým přitom ničí.

Svobodný kde chce, tam může být,

sic vše si nemůže podmanit.

Je svým pánem, je pánem nás.

Jednou hladí, podruhé zláme vaz.

Cítím tě, jak vítr mě něžně objímáš,

tisíce doteků něžně hladí,

Jsi jak on! Volný nespoutaný živel.

Nikdo neví odkud se vzal a kam hodlá váti.

Však ti co s ním chvíli čas ztratí,

navždy svou písní upoutá.

Melodii, jenž neslyšíme,

ani zrakem nespatříme,

však citem nás upoutá.

I když si půjdeš svou vlastní cestou,

i když tiše toužíš po jiném.

Vždy budeš v mém srdci mou nevěstou,

navždy v jednom objetím spočinem.

Královno má s andělskou tváří,

s úsměvem jenž jak slunce září.

Kde tvé kroky spěchají.

Tužka se vzdává papíru,

Pan splétaným veršem na míru,

pomalu končí.

„Proč ve mně zbabělec zraje?

Proč nejdu za štěstím do vzdáleného kraje?

Proč zůstávám zde a nic nedělám?

Nejspíš proto, abych zůstal na vždy sám.

Však bláhové jistě je hnát se za větrem,

za jeho krásou.

On si sám světem panuje.

Stává se lidskou prohrou i spásou,

někdy lidi pohání, jindy pohromou spaluje.

Je volný nespoutaný živel,

obejmout je jej nemožné.

Spoutat nadlidský čin,

však věřit v něj je pobožné.

Tak věřím v tebe, věřím v tvojí krásu,

nespoutanou volnost, však spoutanou proudem časů.

Oheň

Pan chtěl vidět ji jen chvíli,

však zase sám zůstává.

A tak znovu se k veršům chýlí,

když tajemná noc nastává.

Tanec ďáblíku zhýralých,

v dřevěném objetí se nahání.

Spalují ničí, však jindy úsměv na tváři zachrání.

Je to světlo jak vášeň divoká

stále někam utíká.

Nestály neposedný něžný hlas

skrývající se v něm jenž hřeje nás.

Sviti v temnotách jindy temnoty otvírá.

Někdy plane, po druhá skomírá.

Jak v bájném Ikaru se ve mně touha skrývá,

letět k tobě blíž a blíž.

Však stejně jak v slunci se krása i záhuba skrývá,

když k tobě přijdu, spálím se a padám níž.

Jsi jak oheň co v létě žhne,

já jak můra kterou to k němu pne.

Plamínky jiskry v tvých očích,

pomalu s každým tancují.

V každém zapálí touhu,

nebeské zámky tiše malují.

V plamínkách se skrývá uklidnění,

ale i zkázou někdy panuje.

A já kráčím nenaplněný,

život cestu mi spaluje.

Plamen vášně spaluje to, co Pan psal,

ale lásky cit však zraje dál.

Když spálené všechno je,

tak cesta ti dopřeje pokoje

To i Pan jistě ráčí,

tak vstříc novým cestám směle kráčí.

Však dřív než na svou cestu vydat se hodlá,

ještě jednou kohout zakokrhá.

Země

Slunce vítá do nového jitra,

krásou svou vše maluje.

Pana zbudí nový den,

na cestu svou putuje.

Kráčí po cestě,

v prachu jenž pokrývá zem,

o té, o niž by pěl jen,

v duchu verše skládá.

Prach jsme byli a v prach se obrátíme.

Jednou nás všechny pohltí.

Provází nás po cestách,

od narození ke smrti.

V jedné hrsti tisíce životů skrývá,

v niž jenž rolníci jí říkají skýva.

Jednou v ni život jenom klíčí,

podruhé v sypkosti v smrt vše ničí

Jsi jako písek v přesýpacích hodinách.

Jsi ten čas, jenž nelze vzít zpět.

Pevná s tváři kamennou, nedostupná litá skála,

jindy zas rozvátou písčitou krajinou,

volná jak duna, jenž na poušti stála.

V každém zrníčku skrývá se víc než jen život,

jenž v květ vykvétá, je to síla kořenů,

jenž v zem strom zaplétá.

Tak jako láska v naších srdcích,

v mém pevná jako skála zdá se,

však v tvém jen zrnka písku,

sypká škodí kráse.

I na skále hrad s písku slabý je,

jen lehký závan větru zničí je.

Těžké je pak tyto prvky spojit,

společnou cestou projít.

Kdybych ubral u mých citů,

a ty bys přidala svých.

Pak by duch dvou bytu,

skončil v srdci svých.

Voda

Kráčel pan cestou dále,

však s nebe padly průhledné korále,

a tak k veršům znovu odbíhá

Jak kapka za kapkou s oblohy padá,

smáčí ten rozkvetlý jarní kraj.

Tak slza za slzou se na papír střádá,

když odchází náš toužebný ráj.

Je ve vzduchu, není bez ni žití.

Je v poháru, ze skály se řítí.

Je v těle i duši stromu.

Je všude přesto se vrací domů.

Je křehká rozbít se dá hned.

Je silná zničí klidně celý svět.

Bez ní života není a sní je taky trápení.

Jednou léčí, smývá z těla hřích.

Podruhé ničí ztrácí s tváře smích.

Jsi jak voda, bez tebe není pro mne žití.

S tebou duše má štěstím svítí.

Však jak rychle připlouváš tak rychle se ztrácíš.

Jen chvíli s každým zůstaneš a zpět na cesty se vracíš.

A jak voda mezi mořem a pramenem pendluješ.

Však svou krásou svůj svět maluješ.

Jsi jak vodopád múzou pro umělce obdařená.

Jsi jak sníh úsměvem dětí odměněná.

Jsi tou vodou, kterou musím pít.

Bez tebe nemohu! Nemohu žít…

Pan deštěm omočen přichází domu.

Jeho pláč byl v dešti vytracen,

a láska ho zahřívá k tomu.

Láska

Je noc a mraky odkryli luny záři,

Pan pohlédl na ní s úsměvem v tváři.

Pozoruji měsíc, zkoumám jeho krásu,

jak ladně si na obloze hoví.

Však v mysli vidím tu něžnou krásku,

která jak já s něj čarovnou moc loví.

Jak jeden propojeni svitem měsíčním,

v jediném okamžiku se vše v dobré obrátí.

S kouzelnou moci měsíčního svitu budou,

dvě bytosti jako jediná v objetí státi...

Je to láska, jenž žene nás.

Je to láska, jenž na cestu nám svítí.

Jednou nám ukáže krásný čas,

podruhé do záhuby nás řítí.

Tak i „Já“! Ztrácím se ve víru, kráčím stranou,

jak ústa upíru krví planou,

chci i já tvůj dotek mít.

Však vše se ztrácí v cestách vzdálených,

od sebe jdoucích.

Ty jsi však láska má nehynoucí,

navěky v mem srdci zůstaneš.

I když tvé srdce za jiným kráčí,

pro tebe může cit znovu začít,

u mne však vše uvadá.

Jsi ten živel, který pro každého tady září,

jenž na člověka nikdy nepřenese stáří.

A tvé srdce všem ne jednomu patří,

žiješ si jak se život patří.

S každým a přesto samotná…

Pan spočinul s kamennou tváří,

i to slunce co věčně záři,

zahalil velký černý mrak.

Živel se nedá v štěstí spojit,

když chcete společnou cestou projít,

najednou vám utíká…

Epilog

Je hluboká noc, měsíc ještě svítí,

Pan za papír naposled usedá,

pomalu do záhuby se řítí.

Když vidím luny záři,

slyším jenom kvílení.

Jak ve dni tisíce tváři,

v jeden v smutku skoulený.

Uniká to, co v duši tkví.

Uniká život, který žil.

Ztrácí se srdce, jenž dříve plálo.

Ztrácí se, ubývá mu sil.

Naděje umírá, čas se vleče,

láska skomírá, voda teče.

Cítím štěstí kvetoucí v tvé duši,

a lásku, jenž ti tak sluší.

Již můj svět nepotřebujíce,

tak kráčej svému osudu vstříce,

já s tím svým dnes umírám.

Pero upadlo jen poslední tečka,

kapkou krve stvrzená.

Jak nezvednuta ruda rukavička,

v stezku na zem hozená.

Život zalil rudý mrak,

Pan spočinul jenom tak,

v lázni krve, jenž s žil vytéká.

Je ticho, jen jemná krev s rány vytéká.

Mlčí i múzy i láska v kraji kraj odtéká.

„Mlčím a umírám!“

Zvuk hodin odbíjel půlnoc,

i měsíc ztratil svou moc.

Je konec skončil ten čas,

jen havrana lze slyšet hlas,

jak padlou duši do temnot převádí.

Konec

Nejkrásnější a nejkrutější ze všech živlu je láska.